pátek 28. července 2017

Pouť - den 20

30.6. Úryvky z deníku

2/3 cesty za mnou
... Ráno nám ještě za tmy ukazuje jedna Švýcarka, že v noci vyfotila švába - pokousal ji.
... S Eriko vstáváme přibližně ve stejnou dobu, ona ale každé ráno medituje, tak většinou vycházím dřív bez toho, že bychom se domlouvaly, kde ten den skončíme. Buď se potkáme, nebo ne. I to patří k cestě.
... Jdu celé dopoledne jen sama, nikdo přede mnou, nikdo na dohled za mnou. je to zajímavý, povídá se, jaký je Camino Francés "Václavák", ale já si na na nedostatek samoty stěžovat nemůžu. Chtěla jsem být hodně sama a plní se mi to. Možná, že někdo jiný bude cestu popisovat jako davovou záležitost, ale moje zkušenost to není.
... Asi po 10 km hledám místo, kde bych si dala kafe. Sedím uvnitř, protože venku začíná mrholit a najednou za oknem vidím.......Jeana Paula a Reného:) Povíme si asi tolik, co nám jeho 3 anglické a moje 3 francouzské věty dovolují a opět si jdeme po svých.
... Rozdíl mezi muži a ženami na cestě, který jsem vypozorovala - chlapi mají vždycky plán, ženy nikdy - a když ho náhodou mají, málokdy ho dodrží:)))
... Jdu lesem kolem plotu, co je vyzdoben dřevěnými kříži vpletenými do pletiva. Přidávám jeden svůj.
... Na obzoru jsou kopce - konečně - mám hory ráda a nevadí mi ani, že prší, je mlha a fičí silný protivítr - jsem ve Foncebadónu a minimálně hodinu trávím v baru, kam se postupně stahují všichni příchozí poutníci. Je to jediný bar, který je otevřený. Přichází i Eriko a 2 Korejci, jejichž jména neznám, jen vím, že včera spali ve stejném albergue.
... A zatímco doma - konec školního roku, návštěva, co přijíždí do Varů na festival, já šlapu až na vrchol, kde je Cruz de ferro - železný kříž, kde bych se ráda zbavila svých hříchů, protože tohle je prý to správné místo... tak snad...?
... O kousek dál potkávám divočáka.  Když se dá do mírného poklusu směrem po caminu, vydám se za ním, když se zastaví, stojím taky a čekám, co se bude dít. Najednou zmizí, čekám ještě chvíli, pak to kolem místa beru trochu obloukem a utíkám po cestě pryč.
... Další můj průvodce je olysalý velký pes. Prostě jde přede mnou, ohlíží se, pak si odběhne, zase přiběhne, jde se mnou velký kus cesty, pak se odpojí.
... Mlha se trochu trhá a já vidím do dálky samý krásný kopce, nemůžu se nabažit tím pohledem do všech stran - a pak najednou se objeví vesnička - vidím jen střechy - šedočerné, břidlicové, a to je El Acebo. Municipal albergue je zavřený, pokračuju dál až do hotelu, protože ač komfortní, stojí jen 10 euro jako většina albergues. A když přijdu ze sprchy, v mém pokoji je Eriko a dva Korejci:) Potkáváme i Agapia - šťastného Řeka - každému říká, jak je šťastný a já mu to věřím.
... Náročný počasí, ale hezký den, ušla jsem 33 km



obloha dramatická


















Tohle je pro mě záhada - je to totiž krajina z jednoho mýho snu, takovýho, co se několikrát opakoval...?











divočák










jako ve Skotsku





El Acebo










Žádné komentáře: