že když budeme sami k sobě upřímní, zjistíme, že se až tak moc nelišíme od svých rodičů, prarodičů, i když se proti nim vymezujeme, soudíme je, kritizujeme ....a když to připustíme a přijmeme, pak teprve můžeme přetrhat ty neviditelné, ale pevné spojovací nitky, které se vinou z generace na generaci.
I o tom jsou tyhle dvě knížky:
Victor je třicetiletý mladý muž. Pije, nemá pořádné zaměstnání, chce psát, ale bojí se. Protože je vnukem muže, co za literaturu dostal Nobelovu cenu. Protože je pravnukem člověka, co ztroskotal na pustém ostrově a po dvaceti letech o své robinsonádě sepsal úspěšnou knihu. A protože je synem, co ve svých 8 letech přišel o otce, který pravděpodobně zemřel někde daleko na severu při polární expedici. Jak se všemi těmi slavnými předky naložit? Jak se jim vyrovnat?
Nakonec je všechno trochu jinak, než se zdá a Victor zjišťuje, že má se svými předky ( a oni s ním) mnohem víc společného, než by se na první pohled zdálo.
Česká autorka a její debut v padesáti letech. Odvážné!
Přes ženskou linii tří generací nahlížíme na dějiny od první svět. války po současnost a proplétáme se spolu s hrdinkami mnohdy absurdními paradoxy životů obyčejných lidí.
2/3 knihy jsem zhltla jedním dechem, ale pak to začalo skřípat.
Třetí příběh má pro mě dost trhlin a podivně vykonstruovanou zápletku i závěr. Ale i tak klobouk dolů, když se podaří prvotina takhle:)
Žádné komentáře:
Okomentovat